Legenda se loučí! Václav Černý po 50 letech ukončil trenérskou kariéru!

Václav Černý je trenérskou legendou a po neuvěřitelných padesáti letech se rozhodl ze zdravotních důvodů ukončit trenérskou kariéru. Jeho rukama prošla řada reprezentantů a hráčů NHL. Vychoval mistry světa, olympijské vítěze, ale i nespočet hráčů pro nejvyšší soutěž. Vedl Vladimíra Růžičku, Roberta Reichela, Jiřího Šlégra, Martina Ručinského, Roberta Langa a mnoho dalších hráčů, kteří se zapsali do historie českého hokeje. Nyní se trenérská legenda v slzách loučí se svou trenérskou kariérou.

02.05.2018 | Ondřej Vlk
 
 

Jak jste se vůbec dostal k trénování?

Ježišmarjá, to už je před padesáti lety. Letos je to přesně padesát let, co jsem přišel se svým starším synem na letní trénink na Pavla tady v Litvínově nad Nudlí, že by mohl zkusit hrát hokej. Byli tam trenéři, kteří mě znali už z mých předchozích let, kdy jsem tu hrál dorosteneckou ligu před vojnou. Tak mi říkali: „Co tady čumíš! Příště si vezmi tepláky a pojď nám pomoct.“ Od té doby jsem začal trénovat. Nejdříve základnu a postupem času i žáky a dorostence. V základně, když jsem začínal trénovat, tak mi tam chodil třeba Vláďa Růžička nebo Honza Tábor. Pamatuju si většinu kluků, co jsem trénoval. 

(Václav Černý dává pokyny svým svěřencům během letní přípravy)

Zažil jste několik dekád hokejistů, jaká to pro vás byla období? Na jakou dobu nejraději vzpomínáte?

Vzpomínám na všechna období a na všechny party, vždycky se našli dobří kluci. Hlavně to byli vždycky parťáci, jeden na druhého nedal dopustit, chránili se navzájem. Nejvíce vzpomínám na partu olympijských vítězů v Naganu, kde jsem tam měl kluky z jedný třídy. To byli čtyři kluci, Reichel, Ručinský, Lang a Šlégr. Langa jsem získal až do páté třídy, když jsme byli na Čokoládovém puku v Děčíně, a tam jsem viděl šikovného kluka, který hrál za Teplice. Šel jsem za ním a říkám mu: „Máš tady tatínka?“ a on: „Jojo, mám.“ Šel jsem za jeho otcem a řekl jsem mu, že se mi kluk hokejově líbí, jestli by nemohl jít do Litvínova do školy a hrát hokej tady za oddíl. Takže sem do páté třídy přišel, ale to už tady byli také výborní hokejisté jako Machulda, Nosek, Koláček. Byla to jedna z nejlepších tříd a taky jsem je měl šest let. Další třída na kterou moc rád vzpomínám byla s Honzou Vopatem, Zdeňkem Skořepou, Tomášem Zelenkou a Angelem Nikolovem. To byla také třída skvělých hokejistů. Další třeba třída okolo Lukáše Kašpara, Zdeňka Bahenského a Kuby Petružálka. Na žádnou partu si ale za ta léta stěžovat nemůžu. Vždycky jsem vycházel z jedné věci, že tým musí být jedna parta a bez toho to nejde. Vždycky jsme vycházel i z toho, že musí být kázeň a pořádek, když je pořádek a kázeň v kabině, tak je kázeň a pořádek i v autobuse, na střídačce a hlavně i na ledě. Musel jsem být parťák i s rodičemi, ale měli jsme nastavená jasná pravidla. Rodiče si doma můžou třeba vynést koš, ale ne, aby mi tady povídali do trénování nebo chodili do kabiny, to neexistovalo v žádným případě. Bral jsme je sebou když jsme jezdili ven, ale jakmile byl někdo společensky unaven, tak s námi zpátky už jet nemohl. Jednou sem poslal jednoho tatínka z Popradu vlakem, nebral jsem si servítky jestli je to ten nebo ten. Dříve to ale bylo jiné, už v těch devadesátých letech se to změnilo. Dříve se po večerech zpívalo, vyprávěli se fóry, ale čím více se doba blížila dnešku, tak se začala objevovat zloba, proč nehraje ten a ten hráč a začali si závidět, to bylo a je špatně.

Říkal jste si už před lety v té olympijské třídě, že by z těch mladých kluků mohli vyrůst nejúspěšnější hokejisté české historie?

To jsme poznali hodně brzo. Tady byla jedna výhoda, že dříve druhá nebo třetí třída hrát zápasy a tolik jako jich hrají dneska, to neexistovalo, vůbec to neznali. Tyhle klucí, do čtvrté třídy neviděli pomalu puk. My jsme jenom bruslili, základy bruslení na jedné noze, bovny, vánočky, vnější a vnitřní oblouky a teprve ve čtvrté třídě jsme začali hrát krajské mistráky. Zapomíná se na to, dnes chtějí rodiče dělat výsledky, pletou se trenérům do sestavy, jestli kluk hraje nebo nehraje, má na to nebo nemá na to. Je to všechno moc uspěchané a jestli se dá na názory rodičů, tak je to špatně. I když jsem trénoval po revoluci, tak je jedno, jestli je to třeba syn ministra, prostě, když na to nemá, tak by hrát neměl. Já tehdy tuhle úspěšnou partu trénoval se starým Růčou a s Petrem Břízou. Petr pak šel k jinému týmu a zůstali jsme sami se starým Růčou, a když jsme ty kluky poznali, tak jsme hned říkali, že to jednou bude kvalitní třída. Za odměnu, že ve třetí třídě celý rok jen bruslili a poslouchali nás, tak jsme je vzali na turnaj čtvrtých tříd do Českých Budějovic. My jsme tam z osmi týmů s touhletou třídou udělali třetí místo, a to kluci pomalu neviděl celý rok puk. Když uměli bruslit, tak v té čtvrté třídě začali teprve pravidelně hrát s pukem. Už tehdy jsme věděli, že někdo z kluků by to mohl dotáhnout daleko. Přijeli jsme tehdy na turnaj do Vítkovic a byl tam starý pan Vlach a Potsch a říkali, že před náma smekají, že takhle bruslící tým v životě neviděli. Bylo opravdu vidět, jak jsme kladli důraz na bruslení. Nechápu prostě, jak může hrát s pukem, když neumí bruslit, to je stejné, jako když neumí plavat a hodím ho do vody a řeknu mu plav, tak se utopí. Takže třída kolem Martina Ručinského, Roberta Reichela, Jirky Šlégra a Roberta Langa byla naše srdcová třída. I s rodičemi jsme byli skvělá parta. Říkali jsme tehdy s Růčou, že dvacet let tady taková třída nebude a ono už je to přes třicet let. 
(Oceněný Václav Černý s olympijskými vítězi)

Prošla vám rukama řada mistrů světa a olympijských vítězů. Jak moc vás hřálo u srdce, když jste pak viděl jakých úspěchu dosáhli?

Mám z toho teď husí kůži. Byl jsme vždycky hrozně pyšnej. Od nich byla ale ta odměna pro mě, že třeba Jirka Šlégr přišel se Stanley Cupem ke mě domů a vyfotili jsme se spolu. Kuba Petružálek vyhrál Gagarinův pohár v Dynamu Moskva a přišel také za mnou s pohárem a v roce 2015 za mnou přišel i s Masarykovo pohárem za mistra republiky nebo Lukáš Kašpar v roce 2010 jako mistr světa opět za mnou přišel domů. To byla ta odměna od všech kluků a Albi to byl můj miláček, když jsme byli poprvé v Kanadě, tak se tam o nás a o celou výpravu skvěle staral. Na tyhle vzpomínky se nedá zapomenou a jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.


Jak byste mohl porovnat doby. Trénoval jste ještě letos, ale když porovnáte současnou dobu s dobou třeba před třiceti lety. Jak moc se změnila?

Strašně moc se všechno změnilo. Hlavně v tom, že ty děti nemají přirozený pohyb. Před lety kluci pořád lítali někde venku a rodiče je museli uhánět, aby přišli domů. Dnes, když mají vůbec rodiče zájem o to, aby se hýbali, tak je musí vyhánět ven. Jsou jen na počítačích, mobilech a tabletech. Dříve měli přirozený pohyb, to byl pořád jen fotbal, bandy hokej nebo lezli třeba po stromech a trhali třešně. Někdo po nich vystartoval skočili ze stromu, udělali kotrmelec, přeskočili plot. To byl jejich přirozenej tělocvik, nikdo je nemusel nic učit. Uměli všechny sporty nejen hokej. Ve sportovní škole reprezentovali v každým sportu a byli úspěšní.

Jak vidíte dnešní přístup rodičů?

Já říkám jednu věc, děti si ještě neumí zavázat tkaničky a rodiče už je vidí někde v NHL. Chybí nějaká sebereflexe. Pro ně je to asi cíl, ale já tomu dneska vůbec nerozumím. Vždyť první věcí je, že by to ty děti mělo hlavně bavit, aby to mělo smysl a rodiče můžou být rádi, že jejich děti mají dostatek pohybu.


Trenérskou kariéru jste ukončil po padesáti letech, co vám na tom bude nejvíce chybět?

Strašně moc mi bude chybět úplně všechno kolem hokeje. Mě to úplně vzalo, hrozně mě to dojímá a slzám se nešlo ubránit. Vždyť já, když mě tady předseda oddílu Kamil Havelka ocenil jsem nemohl ani mluvit. Věděl jsem, že ze zdravotních důvodů tu budu muset skončit. Zbydou mi už jen vzpomínky. 
 

Fotogalerie

   
Sdílet
 

Facebook